Na programech si s dětmi tykám. Nabízím jim to hned na začátku, mám to radši. Ne všechny to ale zvládnou udržet, chápu je, jsou zvyklé, že mají vykat a tenhle překlik jim nejde.
Protože na oslovení paní učitelko moc neslyším, někdy dětem opakuji, že mi tak nemusí říkat, že jsem Mája.
No jo, ale od jisté doby už to spíš nedělám.
Probíhá program s třetí třídou. Mám tam akčního chlapce, který sice neposedí, ale za to rád odpovídá a je aktivní. Takové děti jsou nej! Od začátku jsem si všimla, že to ve třídě nebude mít jednoduché, je pod drobnohledem paní učitelky, která mu nic nedá zadarmo a máloco mu odpustí. Achjo.
Chlapec, říkejme mu Pepík, mi stále říká paní učitelko. Když už to řekne po desáté, otočím se na něj, usměju a říkám: “Pepíku, jmenuju se Mája a je v pohodě, když mi tak budeš říkat, na paní učitelku špatně slyším, víš.” Pepík kývne a pokračuje v práci. Za chvíli zvedne ruku a hlásí: “Paní učitelko, já…” Než stačí větu doříct, než se já stihnu pomalu otočit. Nastoupí na něj jeho paní učitelka a přes celou místnost zařve: “Pepo, už hodněkrát ti řekla, že jí máš říkat Májo, čemu na tom nerozumíš? Ty jsi fakt vadnej, to není možný. Sedni si a mlč už!”
Ticho.
V tu chvíli mám i já chuť si sednout a mlčet, bohužel nemůžu, bohužel musím pokračovat v programu. Sleduju Pepíka, jak sedí a mlčí. Bolí to.
Nakonec se mi podařilo ho ještě zatáhnout do děje, a i se pak usmíval. Ta bolest ve mně ale zůstala. Mohla jsem za to já? Kvůli mně tam řvala na dítě, co mělo jen zvídavý dotaz? Co jsem mohla udělat jinak? Budu teď pro toho chlapce za tu, co ho kvůli ní paní učitelka potrestala?
A ona, cítí se teď líp, když dokázala, že mě zná jménem?
Autor/ka
Mája Šafaříková
Botič o.p.s. (Toulcův Dvůr)