Paní učitelka třídu moc nezná

Před každým programem se ptám, zda je něco, co bych o třídě měla vědět. Zajímá mě to hlavně proto, abych se případně nedotkla nějakého ožehavého tématu, rozdělila žáky do skupin bez větších problémů, znala jejich fyzické i psychické možnosti a tak vůbec. Zkrátka je dobré to vědět. Odpovědi jsou různé. Od mám tam pár hyperaktivních dětí a jednoho chlapečka na spektru, ale má k sobě asistentku, takže nebude problém, přes nic mě nenapadá, třída je supr, k jsou hrozný, počkejte sama (fňuk).

Jaká je realita, to už je jiná věc, ale jednou se mi stalo, že paní učitelka nevěděla nic.

Já: Je něco, co bych o třídě měla vědět?

P: Já o nich taky moc nevím, jsou to prvňáci a je říjen (půlka října). Jsou v pohodě.

Já: *mám radost a těším se, jak bez problémově to bude probíhat*

Bezproblémově to teda určitě neprobíhalo. Děti byly hooodně živé. A rozhodně měly dost speciálních potřeb. Bylo to jako když vjedete do divoké řeky a jen se modlíte, ať na konci vypadnete co nejméně sežvejkaní. Možná si říkáte, ale Májo, na takové třídy jsi zvyklá, tak co je takový problém. Problémů je hned několik, pojďme si je rozebrat.

Program je s badatelskými prvky, což znamená, že si žáci spoustu věcí sami zkouší. Jsou rozdělení ve skupinách, tipují a ověřují. To, co děti v mateřské škole zvládly bez problémů, těmhle dělalo obrovské problémy. Mluvilo se hodně a nahlas, přebíhalo se ze skupiny do skupiny, rozbíjely se pomůcky… K tomu tam byl jeden chlapeček, co mi chtěl tak moc pomáhat, že za mnou chodil a uklízel to, co jsem právě připravila.

To by ale nebyl problém, kdybych na těch pět skupin nebyla sama. Tenhle program je pro paní učitelky vhodný, mohou chodit mezi skupinami a pozorovat, jak se kdo chová a projevuje. Tato paní učitelka ale celou dobu seděla s nosem zabořeným do telefonu a rozhodně nevypadala, že má v plánu se zapojit či pozorovat. Přišla, když chtěla vědět, kde se prodává kafe.

To by ale nebyl problém, kdyby se do práce zapojila paní asistentka. Ta ale obsadila místo vedle paní učitelky. Přišla dvakrát, jednou mi říct, že ještě neumí číst, protože jsou teprve dva měsíce ve škole (ano, to mi fakt nedošlo, ale nakonec jsme to zvládli) a podruhé, když šla děti vyfotit.

Během přestávky si děti vzaly bundy a batůžky a šly svačit ven. Ani jedna z dospělého doprovodu si toho nevšimla, i když pár minut předtím byl problém, že hrajeme hru venku tak blízko silnici (po které jezdí jedno auto za dvě hodiny a ještě jsou to místní zaměstnanci) blikající obrazovky byly asi lákavější.

Vše se zvládlo, všichni přežili a byl čas na reflektivní část programu. Protože děti nevypadaly, že vydrží metodu jeden mluví, ostatní naslouchají, použila jsem škálu, kdy se dle odpovědi mohly postavit buď blíž k ano, nebo k ne. V této aktivitě sleduji, jak to kdo má, případně se doptávám, ale nikdy nehodnotím, protože je to subjektivní názor a každý má právo ho vyjádřit.

Jsem si aspoň myslela.

Program skončil, děti se oblékají a paní učitelka si mě odchytí a povídá:
Jsou takoví divocí, ale to je tím, že je jich hodně.

Křečovitě se na ni usměju: Jsou dost živí, no.

Paní učitelka: Ale vy jste to přežila. Díky, na shledanou.

Díky!

Začínám sklízet věci, užívám si ticha, když v tom slyším paní učitelku, jak stojí před místností a mluví na čtveřici kluků, která se předtím na škále v podstatě nehnula od NE. Nenapadlo by mě to řešit. Ale paní učitelka tomu celému dopoledni nasadila korunu:

Vy jste stáli u toho ne celou dobu, to vypadá, jako by se vám program nelíbil a proto nepůjdete do obchůdku.

Achjo. Tolik otázek mi prolétlo hlavou.

Co to těm dětem předává? Že i když se jim něco nelíbí, mají odpovídat dle toho, co si myslí, že druhým udělá radost?

To opravdu musela zvednout hlavu od telefonu na posledních 7 minut a nemohla to už doklepat s ním?

Můžu si dát po obědě zákusek?

?