Nevyklackovaná třída se projevuje tak, že je v místnosti naprosto spořádaná, naslouchající a produktivní, až máte obavu, že to dneska půjde nějak podezřele dobře. Jenže pak se dostane ven, a to uvidíte tu změny. V očích zažehnou jiskry, srdce se rozbuší a frrr, už mají v ruce klacky a buší do všeho kolem. Je jedno, kolikrát se opakují pravidla. Nevyklackování je závažná nemoc, kterou je třeba léčit návštěvami lesa v pravidelných dávkách.
Jednu takovou třídu si pamatuji doteď, hlavně kvůli učitelkám.
Měli jsme program o půdě, na kterém se první půlka tráví uvnitř a na zbytek času se vyráží do lesa. Uvnitř byla třída ukázková, až mě to trochu děsilo. Mé přání bylo rozkazem, hlásili se, odpovídali, zajímali se, ptali se…
Paní učitelky seděly a povídaly si. Taky co by ne, děti byly zajištěné a ony nemluvily tolik nahlas, aby to rušilo. Cajk.
Pak ale nastal čas jít ven. Jen se za námi zavřely dveře, začalo rodeo. Ani jedna noha nezůstala klidná. Les se naplnil poskakováním, pokřikováním, klackováním, pištěním… Stálo mě mnoho sil jim (znovu a znovu a znovu…) vysvětlit, co se bude dít a jaká pravidla je třeba v lese dodržovat. Při pozorování a lovení bezobratlých živočichů byli všichni sice velmi opatrní a laskaví (což moc chválím!), ale slyšeli nás nejspíš až na Zahradním městě.
Práce s pracovními listy byla téměř nemožná, ale nakonec jsme to úspěšně dotáhli do konce. Ještě si zahrát běhací hru, a to už je konec? Divily se paní učitelky, do té doby sedící a vyhřívající se na sluníčku. Samozřejmě dost daleko na to, aby nemusely poslouchat křik, který se linul šestadvaceti malých hrdel.
Návrat do místnosti. Reflexe. Zabalení. Rozloučení. Uf.
Přijde za mnou paní učitelka a ptá se: “Tak jací se vám zdáli? My jsme schválně nezasahovaly, abychom zjistily, jak fungují a co na ně platí.”
OMGTOSIZEMĚDĚLÁTESRANDU. Nejen, že ze mě udělaly pokusného králíka a nic mi předem neřekly, ale taky nemohly nic vidět a pozorovat, když seděly dvacet metrů od nás. Zády. Zabředlé v hovoru. Celé tři hodiny. UF.
Ve zpětné vazbě následně přišlo, že paní učitelka nemá žádné výhrady a že můj výklad byl srozumitelný a pěkný. Tak já nevím, jestli si mě nespletla s kolegyní…
Autor/ka
Mája Šafaříková
Botič, o.p.s. (Toulcův Dvůr, Praha)