Jejich úkolem je poskládat, jak jdou nějaké činnosti za sebou. “Máte na to 8 minut a my dospěláci vám vůbec nebudeme pomáhat a radit. Věřím, že to zvládnete.” Významně se usmívám na pedagogický doprovod a často mi to vychází. No, ale někdy ne.
Paní učitelka stojí a cítím, jak jí tiká v oku, jak chce děti organizovat, protože… jsou moc nahlas; z tohohle úhlu na to musí špatně vidět; Anička to moc organizuje; Frantík to položil špatně; tady to přece být nemůže, to nedává smysl… Snažím se odvádět její pozornost tím, jak komentuju potěšující kroky ve spolupráci žactva. Pak už to ale nevydrží a zakročí, takže moje zpětnovazební část je fuč a děti se navzájem osočují, co kdo udělal špatně. Nevadí, jdeme dál.
Bohužel to tím ale neskončilo. Téměř cokoliv jsem od té doby řekla, paní učitelka zopakovala. Někdy to řekla dříve než já, skoro téměř doslova, nechápu. Ano, skoro by u nás ty programy mohla vést, jen by to nemohlo vypadat takto:
Já: “Kamarádi, když držíte cep, je důležité, abyste u sebe drželi biják a násadu, jinak můžete ošklivě zranit někoho v okolí nebo i sebe.”
Paní učitelka: “Jak to držíš! To to neumíš chytit pořádně?! Takhle někomu akorát ublížíš, dej to sem, já to vezmu.”
Já: (mám v plánu říct) “Mám tu dva druhy pečiva, jedno je takové víc splácnuté, to druhé nadýchané, napadá vás, v čem je rozdíl?”
Paní učitelka: (vidí, co ukazuju) “No koukněte, tady máte rozdíl kynutého a nekynutého těsta. Předpokládám, že vy budete dělat to kynuté, takže k tomu bude potřeba droždí.”
#dík
Tímto způsobem to pokračovalo téměř celý program, než si paní učitelka sedla na židli s mobilem v ruce. Poprvé se mi ulevilo, že si vyučující během programu hraje s telefonem…
Naneštěstí to nedopadlo tak, jak jsem si představovala. Protože mezitím, co seděla zabraná do něčeho na svítící obrazovce, zadala jsem dětem instrukce, ty vstaly, aby je mohly vyplnit, když v tom se paní učitelka zvedla a zvolala: “Co tu chodíš, koukej si sednout a nedělat hluk!”
Program proběhl, třída se rozloučila a odešla, já si sedla na schody a hezkých pět minut nedělala nic.
Zjistila jsem, že když vám někdo čte myšlenky, rozhodně vám to sebere dost sil.
Autor/ka
Mája Šafaříková
Botič o.p.s. (Toulcův Dvůr, Praha)