Mám zrovna program s prvňáčky. Vyhlásím svačinu, každý si vytáhne nějakou krabičku a začíná baštit. Jen jeden klučina, třeba Ivan, vytáhne pytlík s brambůrky. Otevře ho a vychutnává si nejen tenké plátky brambor, ale také závistivé pohledy spolužáků.
Ne však na dlouho.
Za chvíli ho zachytí zkoumavý pohled paní učitelky. Ta sedí na druhé straně místnosti, ale jakmile to spatří, vyrazí dát situaci do pořádku.
Vyrve Ivanovi brambůrky z ruky a zvedne nad hlavu. “Prvňáci, koukejte, je toto zdravá svačina?” “Neeee.” “Měli bychom tohle jíst ve škole?” “Neeee.”
“Vidíš, Ivane, všichni to vědí, Už nikdy nechci vidět, jak si bereš brambůrky do školy!”
Ivan zaraženě kouká do země.
Pojďme se zamyslet nad jednou věcí. Jak velký vliv má prvňák na to, co s sebou dostane za svačinu? Má tedy radši sedět o hladu? Má škemrat od kamarádů, aby “vydržel” do oběda?
A to nemluvím o tom, že situace šla vyřešit bez veřejného lynče.
Smutné na tom je, že z konverzace, která mezi nimi proběhla, vyplynulo, že ho očividně připravoval do školy dědeček, který (dle Ivanova souhlasného kývání) mu brambůrky na svačinu dovolil.
O chvíli později jsem se ještě dozvěděla, že jsou hrozný prasata, protože prděj a krkaj. Tak já nevím, prděj a krkaj i jiná zvířata a klidně se vsadím, že paní učitelka taky…
Autor/ka
Mája Šafaříková
Botič o.p.s. (Toulcův Dvůr, Praha)