Jsem zastáncem toho, že bychom měli mít možnost vyjádřit svůj názor. Ať jsme děti, či dospělí. Jasně, je dobré, když ho vyjádříme slušně a s respektem, ale tomu se musíme naučit. A musíme se tomu mít jak naučit.
Před programem jsem se jako obvykle zeptala paní učitelky, co bych měla o třídě vědět. Paní učitelka mi oznámila, že tam má jednoho kluka, který nefunguje, když se nudí nebo se mu nelíbí lektor. Nemá to s ním cenu. To mě trochu vylekalo, protože to vypadalo na zkoušku ohněm.
Bála jsem se zbytečně, očividně jsme já i program chlapce zvládli zaujmout a pracoval svědomitě od začátku do konce. Tedy ne zcela.
Nastala chvíle, kdy jsem dětem řekla, že nás čeká poslední aktivita. V tu chvíli chlapec prohlásil: Konečně je konec. Řekl to tiše, řekl to spíš ze zvyku, nebo už byl unavený, ale řekl to.
A to byla voda na asistentky mlýn. Přede všemi na něj nastoupila a spustila vodopád slov, jak je to drzý, jak je to neúcta k práci druhých, jak by se měl stydět, jak…
Asi se styděl, já taky a možná zbytek třídy. Paní asistentka ne. A já se ptám, stálo to za to?
Autor/ka
Mája Šafaříková
Botič, o.p.s. (Toulcův Dvůr, Praha)