Milé děti, tohle jsou mé asistentky Tečka a Čárka… Kamarádi, programem nás provedou také Sůví a Pušťa… Psst, mám s sebou dnes Karla, on má hodně citlivá ouška… Takhle nějak to slyší účastníci ekovýchovných programů, se kterými pomáhají zvířecí lektoři (obvykle jde o trvale handicapovaná zvířata z naší záchranné stanice). Je nasnadě, že děti i dospělí bývají ze setkání se zajímavými živými tvory tváří v tvář opravdu nadšení. Účast živočicha, jehož příběh se lidé dozvědí, a kterého si v průběhu akce mohou zblízka prohlédnout a někdy dokonce pohladit nebo nakrmit, je prostě skvělá věc! Málokdo má však přesnější představu o tom, kolik úsilí (a úskalí) za programy doprovázenými ambasadory zvířecí říše stojí.
Tak zaprvé: takový asistent vám nespadne sám jen tak z nebe (no, i když vlastně někdy na začátku tak trochu ano). Ve skutečnosti jsou za tím hodiny a hodiny práce s daným jedincem, během kterých si postupně zvyká nejprve na kontakt se „svým“ člověkem, posléze se učí zvládat komunikaci i s dalšími lidmi a také práci v cizím a rušném prostředí. Proto si troufám říci, že my, kteří lektorujeme se zvířecími asistenty, musíme být srdcaři. Jak jinak bychom si mohli brát odpoledne ze zaměstnání s sebou domů smraďocha netopýra, který celou noc nahlas vykládá, sovu, ze které padají peříčka (i jiné věci) všude kolem nebo věčně hladové miminko ježka? (mimochodem, nezbytné je mít doma dosti tolerantní rodinu). A považte, někdy se třeba i po týdnech vynaložené námahy ukáže, že daný jedinec prostě na ekovýchovnou práci vhodný není. A vy jej musíte ze služby „propustit“. I zvířata jsou totiž osobnosti – co jedno zvládá s přehledem, pro jiné může představovat stres a trápení. Zadruhé: zvířecí pomocník musí být s lidskými lektory, s nimiž tvoří tým, v kontaktu pravidelně. Trénovat je potřeba i v době, kdy se konkrétní vzdělávací aktivita nějakou dobu nekoná. A v neposlední řadě je samozřejmě nutné neustále sledovat zdraví a dbát na pohodu našich chlupatých, opeřených a šupinatých spolupracovníků. V našem ekocentru vždy řešíme jejich welfare, což ovlivňuje možný rozsah, náplň i četnost konání programů tohoto typu. Někdy to s sebou nese nutnost akci přesunout na jiný termín, nebo výjimečně dokonce úplně zrušit. Se „zvířecími programy“ se pochopitelně snoubí i různé administrativní povinnosti a finanční náklady na dlouhodobou péči o dané živočichy.
A jaké výzvy čekají na mne, lektora druhu Homo sapiens, při samotné realizaci? Kromě toho, že se jako vždy soustředím na správné vedení programu, řeším situace s roztěkanými či hlučnými dětmi a podobně, musím zároveň zůstat koncentrovaná i na samotné zacházení se zvířetem. Je nutné být neustále ve střehu, aby se můj parťák ani účastníci nedostali do nějaké nepříjemné situace. A to mi věřte, někdy se při takovém multitaskingu člověk pěkně zapotí. Zkuste si představit, že odpovídáte na závěrečné valící se dotazy. Náhle se vám netopýr, který se, ač jinak pohodář, lekl jedné hlučnější holčičky, snaží bleskurychle vyšplhat za krk (na což děti reagují dalšími výkřiky). Nebo se užovka během výkladu zamotá do rukávu vašeho trička a odmítá se pustit (smích studentů nezná konce, a nakonec se svlékáte a hada vyprošťujete na chodbě). Někdy vám „zábavu“ zajistí třeba jen to, že se puštík stále otáčí za sýkorkami za oknem. A ne a ne ukázat dětem ve školce své krásné oči. A tak různě podobně.
Programy doprovázené živými zvířaty nepochybně dávají (obzvláště v dnešní poněkud virtuální době) velký smysl pro všechny zúčastněné. Možná někdo z vás, lektorů environmentální výchovy, o působení v druhově smíšeném týmu uvažujete. Je to práce radostná a pestrá, vězte však, že to někdy bývá skutečně náročné. Sovu, netopýra, ježka ani hada prostě po příjezdu ze škol(k)y jen tak do skříně neodložíte. Potřebují vaši péči, lásku a trpělivost pořád. Počítejte s tím, že schopnost improvizace se opravdu stane vaším denním chlebem. Protože tihle asistenti vás nikdy nepřestanou překvapovat. A také si budete nosit práci domů – v srdci pořád, fyzicky často. Tak, co myslíte, je tohle i vaše cesta?
Autor/ka
Olga Růžičková
Ekocentrum Vydra, Třeboň (Český nadační fond pro vydru)