Věděla, co chce – středisko ekologické výchovy, a věděla proč. Protože děti musí být od nejútlejšího věku venku, v přírodě, jinak z nich vyrostou interiéroví lidé. A ti bez úzkého propojení s přírodou nedokážou životní prostředí účinně a smysluplně chránit.
Tohle byla Emilčina mantra, kterou sdělovala na potkání komukoli a v nesčetných obměnách. S tímto sdělením a vizí pronikala na uzavřená ministerská jednání, ať již životního prostředí nebo školství. Bylo jí jedno, že nebyla pozvána a čert ví, jak se dovnitř dostala. Na některých úřadech se zamykaly dveře, když Emilku zaslechli na chodbě. Byla ztělesněním přísloví „…vyhodíš dveřmi, vrátí se oknem“. Ale byl to jeden z klíčových pilířů jejího úspěchu se vznikem Toulcova dvora. Jasná vize a buldočí výdrž.
Významnou roli sehrála politická a právní situace devadesátek. V dnešní době by něco podobného bylo zcela nemyslitelné. Smlouva o správě a užívání Toulcova dvora na 50 let má necelé dvě strany velmi řídkého textu.
Pracovat s Emilkou rozhodně nebylo jednoduché. Denně přicházela s novými nápady a okamžitě je chtěla realizovat. Že na to není ani koruna? Nevadí, to nějak dopadne! Byla jako kapitán, který spustí loď na moře, ale potřebuje desítky bezejmenných, kteří natahují plachty, nakládají zásoby, vaří, kontrolují a udržují kurz s kormidlem pevně v rukou. Že byla posádka občas blízko ke vzpouře, není třeba ani zmiňovat.
Jak říká Emilky syn: „máma dokázala roztlačit plně naložený vlak, ale jak už se dal do pohybu, přestávala se o něj starat, ztratila zájem. Hledala nové vagóny.“
Jak vzpomíná na první setkání s Emilkou Strejčkovou dlouholetá kolegyně Martina Chvátalová?
„Psal se červen 2002 a já jsem coby čerstvá absolventka oboru obecné antropologie na plný úvazek do mezinárodní ekologické mládežnické organizaci YEE, která tehdy sídlila na Toulcově dvoře. Samozřejmostí bylo se jít hned první den představit zakladatelce a ředitelce ekologického centra Emílii Strejčkové. Potkaly jsme se na zámečku vedle klece s andulkami. A dodnes si pamatuji své překvapení, když na mě Emilka radostně skočila a začala mě objímat poté, co jsem jí uspokojivě odpověděla na otázku, která zněla asi nějak takhle: „Martino, když jsi vystudovala antropologii, tak to bys mohla vědět, co jsou memy, že jo?“
„Ráda bych podotkla, že podobně překvapivé otázky a reakce byly u Emilky spíše pravidlem než výjimkou. Spolupracovat s ní bylo inspirativní, byla radikální a neústupná. Když jsem odcházela z Toulcova dvora na mateřskou, věnovala mi modrobílé pruhované dupačky. Je to jeden z oblečků, které jsem si nechala, po rychle vyrostlých dětech i Emilce, na památku.“
Emilka změnila nasměrování a život mnohým lidem, blízkým i vzdáleným. Moje první setkání bylo krátké, pronajímala jsem si prostory pro pořádání vzdělávacích kurzů a musela jsem jí předložit celý obsah přednášek. Teprve po jejím dobrozdání jsem ochranu zvířat mohla učit. Druhé bylo mnohem emotivnější. S rodinou, dvěma tehdy malými dětmi a manželem, jsme vysazovali stromy na veřejné akci v Hostivaři. Emilka nás zahlédla, přiběhla a vysvětlila nám, že se musíme přestěhovat na Toulcův dvůr, že je nezbytně nutné, aby tam právě naše rodina bydlela. Manžel oponoval, že máme dům kousek od Toulcova dvora a že se rozhodně nestěhujeme, ale bez odezvy. Od té doby se Emilce vyhýbal obloukem a já minimálně půl roku také. Na Toulcák se nakonec naštěstí stěhovali jiní.
Do lidové slovesnosti vstoupil i vliv Emilky na profesní směřování tehdy zcela neznámých osob. Stejně jako se zajímala o obsah mého kurzu, zajímala se i o kurzy další a občas se zastavila „na inspekci“. Tímto nečekaným způsobem vnikla i na kurz účetnictví pro začínající podnikatele a při právě probírané problematice daňově uznatelných nákladů zahájila vlastní přednášku na téma nutnosti pobytu dětí v přírodě. Všichni konsternovaně poslouchali, změna tématu je zaskočila, mnohé naštvala. Přesto byl v místnosti jeden právě dostudovaný psycholog, kterého to chytilo za srdce. Odložil podnikatelské ambice, vrhl se na další studium a dnes je z něj významný český ekopsycholog.
Taková byla práce a soužití s Mgr. Emílií Strejčkovou. Pro nás všechny vždycky Emilkou. Den s ní nebyl nikdy nudný, často plný emocí, ale také silných vizí. Děkujeme, Emilko, za Toulcův dvůr, za tvou nezdolnou odvahu i to, že jsi pro nás byla vždy velkou inspirací.
Autor/ka
Lenka Skoupá, Toulcův Dvůr