V minulém příspěvku jsem zmiňovala paní učitelky, které si povídají a nedávají pozor na děti. Pořád pro to mám plus mínus pochopení. S kolegyní si normálně nemají čas pokecat a teď je jim postaráno o děti. Ok, chápu, ale nerušit by bylo fajn.
Co dost nechápu a nezvládám jsou telefony.
Jasný, někdy je třeba si něco vyřídit a jindy na to třeba není prostor. Ale sjíždět sociální sítě je za mě už trochu moc.
Na program mi přišla třída podobně živá jako ta z minule, ale s rozdílem, že byli všichni stejně rozjetí venku i uvnitř. Mám ráda akční děti, fakt. Bývá s nimi sranda a zajímají se. Ale vše má své hranice.
Zatímco děti nabíhaly na elektrické ohradníky, dělaly věci přesně tak, jak zadání zakazovalo (zadání: Nahmatejte předmět a zkuste si představit, co by to mohlo být, nikomu to ale neříkejte, aby všichni mohli hádat; realita: Dvě děvčata se drží za ruce, poskakují a zpívají si: Lalala, slunečnice a čočka, lalala, kukuřice a hrášek), strhávaly pomůcky, rozšlapávaly pomůcky a jinak mi zpestřovaly krásný dubnový den, pan učitel seděl a projížděl telefon. Když doznal, že je tam hluku víc, než by bylo třeba, zvedl oči a náhodně někoho seřval. Milé.
Měl s sebou asistentku, která občas dostala záchvěv snahy se zapojit, ale následně taktéž podlehla blikající obrazovce. Aspoň na ně nekřičela.
Ukázalo se, že dětem chyběl pohyb. Aktivity jsem tomu upravila a pak už to víceméně šlo. Sil mi to ale sebralo víc než dost. A znovu se opakující scénář, přišla zpětná vazba o příjemném vystupování, hezké komunikaci s dětmi, skvělé střídání aktivit… v takových případech se z toho ani těšit neumím, když vidím, že by ty děti potřebovaly úplně něco jiného, ale tady je to pro některé učitelstvo v podstatě volno v pracovní době.
Další den mě dojala paní učitelka, která se mi omlouvala, že si na pět minut musí vyřídit hovor k lékaři, který jindy nemá na hovor čas. Rovnováha existuje a v tom je ta krása.
Autor/ka
Mája Šafaříková
Botič, o.p.s. (Toulcův Dvůr, Praha)