První.
Program měl začít v 9:00, je 9:20 a třída nikde. Voláme, jestli je vše ok, co se děje.
Prý dobrý, jen malé zdržení. OK. Program začínáme 9:45. Program má být na dvě hodiny.
Tím, že jsme začali později, zapomněla jsem se zeptat, kdy jim jede bus, naivně jsem předpokládala, že si odžijeme svých 120 minut a pak pojedou. Ha.
V 10:05 za mnou v krátké pauze, kdy děti něco tvoří, dojde paní učitelka a říká: “Já jsem vám zapomněla říct, že bychom potřebovali končit o něco dřív.”
V poho, zvládnu to o nějakých 10 minut zkrátit, proč ne.
“Nám totiž autobus jede 10:45.”
TO SI DĚLÁTE SRANDU, prolítne mi hlavou (spíš v trochu jiném znění), zatnu zuby, usměju se a zrychlím svůj postup na 1.75. Po doběhnutí autobusu si sedám na trávu a mávám odjíždějící třídě.
Uf, zvládla jsem to, dneska si zasloužím po obědě dezert.
Druhý.
“Program je na 3 hodiny, je nějaký spoj, který máte vyhlédnutý, že byste ho potřebovali stihnout?”
“Kdyby vám to nevadilo, hodilo by se nám skončit o 20 minut dřív.”
To je dobrý, to zvládnu.
Program probíhá v pohodě, jen pořád sleduju čas. Najednou se zhrozím a zjistím, že mi zbývá už jen hodina. Všechno teda trochu popoháním, zkracuju přestávku, venkovní přechody skoro běžíme. Tak dobrý, reflexe a konec. Stíhám.
“Protože už nemáme moc času, tak vás poprosím, abyste dokončovali práci, abyste stihli autobus.”
Přitočí se za mnou paní učitelka a povídá: “Víte ale, že končíme až za hodinu?”
Hrkne ve mně, NO TO TEDA NEVIM, ale už vím, kde se stala chyba. Normálně totiž začínám v 9:00, tahle třída začínala 9:30 a jak paní učitelka řekla, že pospíchají, nastavila jsem si v hlavě prostě špatný čas. Oh yeah.
Naštěstí ve stresových situacích funguju celkem obstojně (panikařím až pak), takže vytahuji aktivity, které jsem odložila z nedostatku času a program zdárně dovádím i ke splnění všech potřebných cílů. Při reflexi si říkáme, co jsme se dneska naučili a když dojde řada na mě, neodpustím si:
“Dneska jsem se naučila, že lze tříhodinový program odučit za dvě hodiny. Ale znova už bych to nechtěla.”
S paní učitelkou si za společného smíchu podáváme ruku, dětem mávám a jdu to trochu prodýchat.
Autor/ka
Mája Šafaříková
Botič, o.p.s. (Toulcův Dvůr, Praha)